Počasí připomíná Hasanovu bytostně ponurou vizi z Insomnie, venku je „tichá bouře, všude mlha“, ale my vnímáme pouze ulici, beton, asfalt, prach (Mariachi). Nacházíme se v Lučenci, odkud se za zvuků kytarových riffů Neila Younga na své putování vydává rapper, producent a fotograf Karlo, protagonista našeho příběhu. Na nohou má boty mrtvého muže, boty, které nevyzuje. Je Mrtvým mužem stejně jako William Blake (Johnny Depp) ze stejnojmenného filmu amerického režiséra Jima Jarmusche z roku 1995. Proč? Fvck_Kvlt „je utrápený jak Nietzsche“ (Homecoming III: Jeden deň), ale Karlo je spíše člověkem revoltujícím, tak, jak ho popsal francouzský filozof Albert Camus ve své rozsáhlé filozofické eseji Člověk revoltující z roku 1951 (i přes rozdílnosti oba umělci – Fvck_Kvlt a Karlo – vědí, že aj tak na konci dne zůstanou sami, přestože poznají milion lidí a mají milion známých).

Karlo obouvá boty mrtvého muže, když se při Camusově volbě mezi Vším a Ničím vydává za žádanější, ale také vzdálenější a pro mnohé nedosažitelnou metou. Tak se stává člověkem revoltujícím. Camus píše: „etymologicky znamená revolta otočku. Revoltující člověk kráčel pod pánovým bičem. Teď se otočí a čelí mu. Staví přijatelné proti nepřijatelnému,“ o pár odstavců dále pokračuje „otrok původně zabydlený v kompromisech se vrhá po hlavě (‚když už je to tak…‘) do ultimátu typu Všechno, nebo Nic,“ a o několik vět později se dostane k podstatnému „v krajním případě přijme i smrt, tu poslední z porážek, jestliže se mu nemá dostat jedinečného sebepotvrzení – na příklad – moje svoboda.“ Karlo nám na skladbě Práca feat. Logic připomíná, že pod pánovým bičem již kráčel: „ja viem aké je to robiť dvanástky, keď mi preplo ťahal som šestnástky.“ Pak od pánů odešel.

„Fajn, som tam, odchádzam.
Fajn, som tam, ožívam…“

– Keď kvety stromom odpadnú by Marek Brezovský & Oskar Rózsa (1999)

Karlo zvolil svobodu, na kterou vsadil all-in. Odchází z okov systému a ožívá skrze rap. Zvolil si hudbu a pouliční hustle a tyto životní témata napříč svou uměleckou tvorbou zpracovává opravdu jedinečným rukopisem, který je plný symbolismu, melancholie i existencialismu. „Nenávidím systém, nechcem byť zaseknutý“ (Independent) rapoval už v době Gudlak (2016) pod pseudonymem Gumbgu a za poslední dekádu se nic nezměnilo: „nikdy sa nezaradím, nenávidím systém“ (Gaston).

– Nechcem byť ako ostaní by Marek Brezovský & Oskar Rózsa (1999)

Slovenský skladatel, zpěvák, pianista a textař Marek Brezovský, jehož album Hrana (1999) Karla již v dětství silně ovlivnilo¹, by jistě chápal. A Dušan Vlk chápe, že by Marek chápal. Albert Camus by chápal také a není se čemu divit, jeho člověk revoltující v konfrontaci s všudypřítomným absurdnem vnímá revoltu jako jedinou možnost: „první a jediná nepochybná danost, které se mi takto v rámci absurdní zkušenosti dostane, je revolta. Neschopen jakéhokoliv poznání, nucen zabíjet nebo připustit zabíjení, mohu počítat právě jen s touto daností, zdůrazněnou ještě trýzní, kterou prožívám. Revolta se rodí při pohledu na nesmyslnost, tváří v tvář nepochopitelně nespravedlivému údělu.“ A to i za cenu toho, že tahle cesta není pohodlná. Cesta to bude dlouhá, doporučuji si k ní dopřát Banana Bread & Doppio. Na tuhle cestu si musíš obout boty mrtvého muže. A tyhle boty už nevyzuješ. Karlo to přijal.

– Nedá sa by Karlo (2020)

---

LIMBO (PŘEDPEKLÍ)

---

„KARLO KARLO KARLO“ zavoláš třikrát, přesně tak, jak si Karlo přeje: „zjavím sa, ako Beetlejuice, povedz: ‚Karlo‘ trikrát (Uh)“ (Finský Sauny, Švédsky stoly). Dovolím si mu ovšem oponovat, nezjevuje se jako Beetlejuice, spíše jako Candyman. Tematickou páteří kultovního hororu režiséra Bernarda Rose z roku 1992 je rasová segregace, gentrifikace či rasismus policie a právě systémovou kritiku si propůjčuje i Karlo. Po třetím zavolání jeho jména se rapper zjeví, stejně jako se v roce 2015 zjevilo jeho album 333, poskládané z kostí mrtvého muže.

Karlo obul boty a začal cestovat, doslovně, i metafyzicky – tvořit a pouličně hustlit. Jeho cesta začíná ve vlaku, do kterého Karlo, stejně jako William Blake, nasedl. Jeho vlakem je beton a sídliště: „moja prvá spomienka je ako vonia mokrý asfalt“ (12 Opíc feat. Nik Tendo). Snímek Mrtvý muž (také) začíná ve vlaku, kdy si k Blakeovi přisedne neznámý muž se slovy: „podívej se z okna, nepřipomíná ti to, jak jsi byl na lodi?… Ležel jsi a díval se na strop… a říkal sis: ‚Proč se krajina hýbe, ale loď stojí na místě?‘“ Jak píše Anna Tatelman², bezejmenný železničář přichází jako potomek Vergilia z Danteho Pekla, který ve slavné Božské komedii provází vypravěče kruhy pekla. Karlo svého Vergila neměl, respektive jeho průvodcem byly samotné ulice: „vyrastal som na sídlisku, priamo v centre zločinu (Uh-huh)“ (Ulice Sú Hladné) a nikdy nekráčel sám, nebyl jediným, kdo nosí boty mrtvého muže:

– Aladin 2020 by Karlo (2020)

Boty mrtvého muže musí být dobré, silné a nepromokavé (nepropouštět slzy), protože „cesta je prach a štěrk a udusaná hlína“ (Insomnia), což věděl i Karel Kryl,  a zároveň „niekde može byť mina.“ Motiv temné a nebezpečné cesty, z které nejde sejít, nalezneme na každém Karlově albu, jeho vnitřní plamen ho žene dál, „hoří, hoří, hoří jako úchvatné žluté římské svíce, které vybuchují jako pavouci mezi hvězdami“ stejně jako plamen Jacka Kerouaca v jeho románu Na cestě (1957). Jejich společný úděl, břímě, hnací motor, si Karlo moc dobře uvědomuje: „kráčam sám osudu oproti, celý život na ceste ako Kerouac“ rapuje na skladbě Meno Na Hrobe. Cesta je to nekončící, Karlo: „prebehal [som] všetky sídliská a všetky bloky, aj keby si sa snažil nezrátal by si tie kroky“ (Sinatra), čemuž rozumí jeho zaoceánský rapový kolega Quelle Chris: „I could write the book how fit he got just walking city blocks“ (Alive Ain’t Always Living). A já věřím, že Karlo či Quelle tu knihu jednou napíší.

Karlo a Quelle Chris nejsou jedinými poutníky v těchto botách. Method Man na Tical zdůrazňuje jejich vyčerpávající charakter, hrubost látky, z níž jsou boty ušité: „ni**az ain’t fit to walk a mile in the dead man’s kicks,“ zatímco Ice Cube svůj úděl plně přijal: „stalkin‘, walkin‘ in my big black boots.“ Na tracku When Will They Shoot? se paranoidně ptá, Kdy budou střílet?. Karlo sdílí podobné obavy, nehledá schované zbraně, ale skenuje okolí, zda s ním ve vlaku nejedou nezvaní hosté. Volbu své cesty vnímá jako úděl i jako prokletí, něco, z čeho není úniku:

„Raz si hustler, budeš ním už navždy vieš
Neskončí to, nezačínaj keď nechceš
Chodíš po vodu až kým nerozleješ
Hráš sa s nožom až kým sa neporežeš
Veľa chlapcov skončí skôr ako vôbec začnú
Všetky vlaky sú strážené“

– Mariachi by Karlo (2017)

Snímek Mrtvý muž je uvozen citátem belgicko-francouzského spisovatele Henriho Michauxa: „je lepší necestovat s mrtvým mužem,“ my ovšem cestujeme, takže musíme sáhnout po jiném výňatku z jeho díla, konkrétně z cestopisu Ecuador (1929): „tvářil jsem se jako nešťastný hráč. Jaký záblesk radosti v očích mého přítele! Nechali otevřít má zavazadla a jeho ne. Celnice je jako loterie. Jeden by věřil v zásah tajemných sil. Jako by řekly celníkům… ‚Tadytoho nechte, to je náš člověk. ‘ Zatímco o mě… Copak asi řekly? Možná že jen mlčely, když na mě přišla řada…“ Pasáž splývá se scénou ze skladby Colgate, záběry se prolínají, světy se překrývají a vytváří se surrealistický záběr jako z Lynchova filmu (James Cole by mohl vyprávět):

„Myslia si, že je to easy, tu máš, skús si obuť moje boty (Uh)“, rapuje Karlo na skladbě Plný Válov. Albert Camus Karlovu tíhu svobody vysvětluje prostřednictvím Nietzscheho vidění světa: „v tomto světě zbaveném Boha a mravních idejí se člověk ocitá sám a bez pána. Nikdo nepředstíral tak málo jako Nietzsche, a v tom se liší od romantiků, že by taková svoboda mohla být snadná. Toto drsné osvobození ho sbližovalo s těmi, o nichž sám řekl, že zakoušejí zcela novou úzkost a zcela nové štěstí.“ Karlo je stejný nihilista jako Nietzsche a dávno svého boha zapudil, jak nám prozrazuje na skladbě Je to jedno: „skurvený nihil, tebe je do tanca, Pozeráš sa na osamelého jazdca“ a o pár bars dále „antikrist jebem vám vašeho boha.“ Pokud bychom chtěli zvolat LORDY, musíme navštívit ANKHLEJOHNa, pokud se chceme přiblížit k pojmu HOLY, musíme si pustit desku Holy City Zoo dua Al-Doe a Spanish Ran.

Všudypřítomná temnota – jak v rovině emocí, tak prostřednictvím symbolismu – spojená s existencialismem a nihilismem prostupujícím skrze příběhy špinavého byznysu – tvoří v Karlově hudbě jedinečnou atmosféru. Právě proto patří mezi nejlepší z nejlepších a jeho desky rezonují napříč širokým spektrem posluchačů. Když Karlo přichází „zamračí sa obloha“ (Je to jedno), uvnitř je „Hyde and Jekyll“ (Hra je Moja), je „polomŕtvy“, na předloktí má „života strom“ (Babylon) a jeho slova jsou „stratené slová pre stratené duše z Atlantídy“ (Intro). Svou obrazotvornost a atmosféru podtrhává i výběrem coverů, na deskách 333 a Diabol V Slabom Tele vidíme kostlivce, dávno mrtvá těla, jejichž duše ještě neřekly našemu světu sbohem: „duša rozrthaná na kusy, neostalo žiadne telo len odkaz“ (Meno Na Hrobe). Putují naším světem a neví kam, putují sami.

„Som osamelý jazdec, čo blúdi sám
Nikde nezastavujem, len prechádzam
Zdvihol som plachty a odlietam
Každý sa ma pýta, no neviem kam“

– Osamelý jazdec (2017) by Karlo

Další symbolickou rovinu – krátkou odbočku v našem příběhu – nalézáme ve filmech, na které Karlo odkazuje. Není náhoda, že i na poli audiovizuálního umění Karla oslovují díla, která v sobě nesou silný existenciální podtext. Spolu s Nik Tendem cestují časem na tracku 12 Opíc pojmenovaném po kultovní dystopické sci-fi Terryho Gilliama. Hlavní hrdina filmu, ztvárněný Brucem Willisem, slavně prohlašuje: „all I see are dead people” a Karlo mu rozumí. On sám nosí boty mrtvého muže, ale mrtví jsou paradoxně všichni okolo – lidé potlačující svá já měnící se v palivo pro nezastavitelná ozubená kola systému. Karlo je „pustení od zadu ako Guy Pearce – Memento“, protože „ludia prídu, ľudia odídu, hudba je navždy“ (Karlo), což v sobě nese emoci beznaděje i nevyhnutelnosti, cesta je vytyčená a boty mrtvého muže tě nenechají změnit směr. Přesto Karlo věří, že „to, čo je vo hviezdach, vieš prepísať“ (Sandman). Karlo není jen Guy Pearce, je také: „ako James Dean [som] rebel bez príčiny, boy“ (Mango Cream), dle slavného filmu režiséra Nicholase Raye, o kterém můj oblíbený filmový kritik Josh Lewis³ napsal: „[Rebel bez příčiny] je melodramatické dospívající drama plné úzkosti, natočené v přehnaném, expresivním stylu (schodiště natočené z úhlu dutch angle, žhavé barvy, důraz na rozlehlost a osamělost všeho, co se odehrává v observatoři nebo v jejím okolí), který dodává jeho syrovým, intimním vášním vážnost jako na konci vesmíru.“ Nedivím se, proč právě tenhle film s Karlem rezonoval. Když už přišla řeč na Raye, doporučuji jeho mistrovské dílo In a Lonely Place (1950).

Poslední odkaz na film, u kterého se pozastavíme, je Karlův bar z tracku december by Dusan Vlk & Aroma, na kterém hostuje: „vkuse zamračený ako keby som Londýn, American Gigolo, Call me, Blondie.“ Promyšlenost této reference je něco, co na tuzemské scéně nemá obdoby a napadla by maximálně TrashBoySonyho. Call Me je píseň americké new wave kapely Blondie a ústřední melodie filmu American Gigolo režiséra Paula Schradera z roku 1980. Pro hledání důvodu a pochopení, proč právě tenhle film mohl s Karlem rezonovat, sáhnu opět po úryvku z recenze Joshe Lewise⁴: „[hlavní postava] je další z Schraderových toužebných, existenciálních a sebedestruktivních samotářů (s nádechem Josefa K.), kteří hledají milost v špinavém, transakčním neon-noir podsvětí povrchních radostí. [Richard] Gere skvěle zvládá vyvážit hlavní rozpor této postavy, která je sama o sobě zjevně a intenzivně materialistická, ale zároveň se děsí toho, že bude vnímána pouze jako předmět na jedno použití; vždy využívaná, nikdy nemilovaná.“ Karlův existencialismus ve spojení s jeho životním příběhem a pouličním hustlem mi připadá nekonečně fascinující, tahle cesta je mrazivá i plná krás. Karlo putoval, seděl na kávě a čekal. Zavolej, „anytime anyplace anywhere anyway“ (Call Me by Blondie).

Boty nás vedou dále, stále dále, nezastavují. Chodíme v temných ulicích, touláme se jako William Blake hledající cestu ven z pekla, ale na „cesta von, zabudni, odmalička sa chlapci vonka, najradšej hrávajú so zbraňami“ KKT (Kráľ Karlo Tretí Intro). Noci to jsou nekonečné, sídliště plné drog, ale to nás netrápí – cítíme empatii i lítost nad těmi, kteří se ztratí. Karlo je chrání ve své mysli, ne jako modlící se muž, ale coby duch města, obdobně jako rapper Josef K., přízrak: „v noci nespím, svietim na cestu tým, čo sa stratia“ (Sandman). Co je sen a co skutečnost? Podrážky žhnou jako láva, Karlo „otvorí[m] pod sebou zem“ (Milion+), pokračuje: „otvoril som peklo, uh, uh, uh“ (Moneybag) a z podsvětí do našeho světa proniknou dávní duchové. Nacházíme se snad v Soloveci?

Karlovy lyrics jsou propleteny nadpřirozenem i folklorem a není se čemu divit, jedním z formativních zážitků jeho dospívání¹ byla četba satirické fantasy novely sovětských spisovatelů bratrů Strugackých – Pondělí začíná v sobotu (1965), „pondelok sa začína v sobotu“ (KILOZAKILOM). Do příběhu knihy, která se zpočátku tváří jako dílo postavené na vědeckých poznatcích (hlavní postava, Alexandr Privalov, je programátor), začínají pronikat fantaskní postavy z Východních pohádek, příběhů pro děti a lidové slovesnosti. Příběh začne nabývat snové logiky, magie se mísí s technologiemi (vzpomeňme si na tajnou černou technologii z knihy Hudba ohně Karla Veselého) a hlavní postava je vystavena surreálním okolnostem. Hravá forma maskuje hloubku pod povrchem. Karlo folklor a symbolismus mísí s prostředím, kde se obchoduje s drogami, čímž textům s útržkovitým storytellingem o pouličním hustlu dodává emotivní i psychologickou rovinu plnou pochybností, temnoty a smutku. „Králičia nora je hlboká, Nikdy som nemeral od oka“ (Dopyt) aneb slovy Alexandra Privalova: „cítil jsem se spíš jako Alenka v říši divů – připadlo mi, že se mi všechno zdá, a jakýkoliv zázrak jsem byl ochoten považovat za samozřejmost…“ Osudu neunikne, boty nevyzuje, na „krku nosí[m] znamenie havrana“ (Meno Na Hrobe), Nevermore, Nevermore, Nevermore. „Beznádej, bezna, Beznádej ktorá sa mi neustále vkráda do mysle mi zväzuje dušu“ (Živé návnady).

Čím blíže peklu jsme, tím větší sílu má temnota. Je všude kolem nás, zakrývá obzor, topíme se v ní jako v Moři stromů. Znalci řeknou Aokigahara. „V Aokigahare moja duša uviaznutá tisíce rokov a stále je tam“ rapuje Karlo na skladbě All Wack, boty mrtvého muže ho zavedly až do nechvalně proslulého japonského lesa duchů. Sophia Bates o lesu píše⁵: „Aokigahara-jukai, běžně nazývaný moře stromů nebo les sebevrahů, je hustý les nacházející se na úpatí hory Fudži ve městě Fudžikawagučiko v Japonsku. Na ploše téměř 30 čtverečních kilometrů se ztuhlá láva z erupce hory Fuji v roce 864 n. l. stala půdou, na které vyrostl les, a nakonec i místem, kde vznikla nechutná, temná pověst. Bohatá historie lesa Aokigahara sahá až k japonským lidovým legendám, které tvrdí, že les je místem, kde bloudí duchové, yūrei, těch, kteří spáchali sebevraždu, v předpekí.“ Karlo prochází předpeklím, stejně jako Dante, stejně jako William Blake, „v Aokigahare moje kosti, Už nikdy sa im, nezjavím cez deň“ (Ava Lord), putuje dále „Hellblazer, sníval sa mi sen, v Aokigahare svitá, ide nový deň“ (Intro). V roce 2014 na sebe dokonce vzal podobu lesa samotného, když pod pseudonymem 青木ヶ原aokigahara vydal na kanále ARCHETYP 51 single アーカード.

Boty mrtvého muže ho (nás) dovedly až do samotného pekla. billy woods na skladbě The Doldrums (2022) rapuje:

a Karlo zpívá s ním: „všetko išlo ako po masle, kým sa to dojebalo (yeah), otvorili sa dvere a celé ma to vyšlo draho“ (Vďaka Vám). Jak všichni víme, peklo střeží Kerberos.

---

CERBERUS (PEKLO)

---

– Zpěv VI. Pekla z Božské komedie (1304) by Dante Alighieri

E L U C I D album REVELATOR otevírá skladbou The World is a Dog a Karlo mu spolu se svými vlky z Milion Plus moc dobře rozumí. „Když se objeví poušť, pak je třeba naučit se na ní přežít“ píše Camus. Peklo střeží tříhlavý pes – svět je pes a lidé jsou potřísnění krví od vlasů až po podrážky bot (mrtvého muže). Caltrops Press se ve svém díle Hellhounds on His Trail: E L U C I D’s REVELATOR věnuje psům v kontextu černošské kultury, hip-hopu i desky REVELATOR opravdu vyčerpávajícím způsobem. Ve své práci s odkazem na Bénédicte Boisseron píše: „v knize Afro-Dog: Blackness and the Animal Question (2018) píše Bénédicte Boisseron, že pes, canis familiaris, je ‚neochotným účastníkem dějin sociální nespravedlnosti‘ a obětí zvráceného pavlovovského podmíněného reflexu.“ Dále podotýká: „Bloodhoundi – trefně pojmenovaní štěkající, bestiální ztělesnění biomoci – byli během otroctví ‚dováženi z Kuby nebo Německa‘ a ‚cvičeni k pronásledování uprchlých otroků jak v Karibiku, tak na americkém Jihu‘, píše Boisseron. Psi byli vyšlechtěni tak, aby ‚se stali zuřivými pouze při kontaktu s černochy‘“.

Veškeré postupy, technologie a zbraně, které si utlačovatel (agresor) osvojí, používá kdekoliv, kde může – imperiální bumerang se vrací zpátky, ulice měst jsou zaplněné policejními jednotkami: „otvorili sa dvere, stál tam pes, čas sa zastavil“ (Čas sa zastavil). Utlačovaní se ale dokáží přizpůsobit, Afroameričané se ve Spojených státech adaptovali a Karlo je se svými psy následoval. Caltops Press píše: „v románu Martina Delaneyho Blake; aneb Chatrče Ameriky (1859–1862), který vycházel na pokračování, hlavní hrdina Henry Holland, známý také jako Blacus či Blake, ovládá ‚přesně mířící zbraň‘ a ‚zabíjel každou zuřivou šelmu‘, jakmile se k němu přiblížila, a nechával je se topit ve vlastní krvi, místo aby se ona nasytila jeho krví. Delaney nezobrazuje pouze scény odvetného zabíjení; jeho postavy také hovoří o tom, jak ‚černí lidé okouzlují psy‘. Hrozby jsou zneškodněny. Síla je využita,“ a pokračuje „hip-hop autointerpeloval psa do dawg.“ Svět je pes a Karlo to spolu se svými dawgz (v rovině „pouliční,“ nikoliv žité zkušenosti útlaku kvůli barvě pleti) chápe. Dokázal se přizpůsobit, proto mu Kerberos nenahání strach, bez mrknutí oka mu hledí do zraku krvavého, vousu poslintaného tmavého, pravděpodobně odvážněji než sám Dante. Žár pekla je pro běžného smrtelníka neúnosný, ale Karlo nosí boty mrtvého muže. „Všetko to začala armáda psov“, vzpomíná na skladbě Pivnica Plná Kufrov a nám se vybaví jeho existenciální masterpiece:

– Armáda psov (2013) by Karlo

Kerberos cení zuby, ale Karlo má kolem sebe smečku. Jeho dawgz dodržují kodex loajality, bratrství, rodiny. Adaptovali se na okolní svět – zuby cení nazpět. „Zavýjam na mesiac, so mnou z ulice psi“ (Som). Nejsou psy ochočenými, ale smečka vlků. „S vlkmi behal, s vlkmi vyl,“ rapuje Karlo na skladbě Kto? a navazuje tak na pouliční soudržnost, kterou zdůrazňoval již Vec: „s vlkmi žijem s vlkmi vyjem.“ Karlo na cestě v botách mrtvého muže není sám, silný je díky smečce, která ho podržela i v samotném srdci pekla, a jejíž členové cítí stejné pocity vděku: „a děkuju Bohu, že mý vlci jsou pořád kolem,“ rapoval Yzomandias již na tracku Ve Výšce a ani o pár let později se nic nezměnilo: „já jsem věrnej jako pes, věrnej jako vlk“ (Nejsem Sám).

Ulice jsou plné zvířat a některá jsou dravější než jiná, slovy DON BARTA 001: „můj tým jsou psi, pitbulové, dobrmani, Tvůj tým jsou pejsci, pudlové a čivavy“ (DIE MESSAGE). Což nás přivádí zpět k Člověku revoltujícímu, Camus píše: „když nic není pravé ani falešné, dobré ani špatné, půjde o to zapůsobit co nejúčinněji, totiž co nejsilněji. Svět už se tedy nebude dělit na spravedlivé a nespravedlivé, nýbrž na pány a otroky.“ Karlo všechna zvířata pozoruje, některá s lítostí: „sledujem spoločnosť, zvieratá v klietkach, dúfam že sa mi raz podarí prelomiť zámky na dvierkach“ (Independent), jiná s krvelačným hladem: „asi tušíš správne, áno, karlo sa mení na zviera, sa mení na zviera“ (Faya). Peklo se prolíná s naším světem, Kerberos vypouští své potomky s tesáky ostrými jako mačety, Karlo putuje hlouběji do pekla, Hasan mu kryje záda a vyje s ním „že prej všechno nejde silou, ale spoustu věcí se tím vyřešilo (Uh), vlci vyjou, uh“ (Banana Bread & Doppio).

V tomhle světě nám nezbývá nic jiného, než zvolat Where My Dogs At? DMX své boty už vyzul, proto rapujeme s Karlem „RIP DMX“ (Kofeínový Junkie). Karlo Kerberose se svými dawgz obelstil a brzy se propadne do samotného srdce pekla, Judecca, do kterého se dostal jak Dante, tak William Blake. V něm pobývá satan, ďábel, lucifer – ten ale Karla nezlomí, jelikož on sám je Diabol V Slabom Tele. Není jen psem, ale šelmou tou nejtemnější: „som tá čierna mačka, čo ti prešla cez cestu“ (Sandman). Karlo ve svém symbolismu zachází do říše šelem biblických. Na pravé ruce má Znamenie Šelmy, 666, o kterém se v knize Zjevení svatého Jana z Nového zákona píše: „a nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.“ S tímto cejchem Karlo vstupuje do samotného srdce pekla. Boty mrtvého muže ho zavedly až sem, v roce 2022 byl Karlo zadržen policií. Důvodem bylo pašování drog, za což byl odsouzen na 7 let ve vězení.  

---

JUDECCA (NEJHLUBŠÍ PEKLO)

---

– Vízum do pekla (1998) by Jaroslav Filip

V botách mrtvého muže musí člověk našlapovat opatrně a se stejným citem se pokusím napsat tuhle kapitolu. V zatčení Karla samozřejmě nehledám žádnou senzaci, jedná se ovšem o nedílnou součást jeho příběhu, která představovala zlom v jeho kariéře. Skladby, jenž vydal z vězení a po svém propuštění, v sobě nesou ještě výraznější prvky existencialismu a tvoří novou fascinující rovinu v již komplexním Karlově díle. Vězení je samotné jádro pekla, nepředstavitelná osobní tragédie, která v mžiku sekundy promění celý život. Pán Času, kterým Karlo dle skladby z desky 333 byl, přichází o kontrolu nad svým časem, čas sa zastavil, roztříštil se jeden celý svět. Aleksandr Solzhenitsyn v knize Souostroví Gulag (1973) píše: „zatčení!! Mám snad říci, že je to zlom v celém vašem životě? Že je to přímý zásah blesku? Že je to rozumem nepostižitelný otřes, s nímž se leckdo nedokáže vypořádat a propadne šílenství? Vesmír má tolik středů, kolik je v něm živých bytostí. Každý z nás je jeho středem a když na vás syknou: ‚Jste zatčen!‘, zhroutí se vám celý svět.“

Tvořit v nejhlubším pekle: „vydávat muziku z basy povedz mi kto to dal“ (Kto?) a vyjít z něho silnější je důkazem nezlomnosti Karlova ducha: „nezlomilo ma to, postavený na pеvných základoch“ (Vďaka Vám). Žár pekla je nesnesitelný, i našeho již známého cestovatele Henriho Michauxe zavedly jeho cesty Ekvádorem na samotný práh únosnosti: „tehdy jsem se ztrácel v nekonečném obzoru sevřeném v náručí,“ a Karlo tento pocit moc dobře zná: „bol som hotový, zlomený na prvom súde“ (Čas sa zastavil).

Temnota a melancholie v Karlově díle je i přes nepříznivé okolnosti přetrhána slunečním svitem. Při setkání s brutálním absurdnem, jenž prostupuje skrze zuby Kerberose jako hadí jed, dostal Karlo oporu v podobě svých dawgz. Jak jsem psal výše, jeho smečka byla silnější aneb FREE KARLO morfovalo v KARLO FREE. Jednota a solidarita jako zbraň proti absurdnu je jednou z myšlenek, kterou si můžeme vzít od Camuse: „tradiční hodnoty ztratily smysl – život člověka by se proto měl vyvíjet na základě zbožnosti bez Boha, odpovědnosti jedince za vlastní existenci, k níž je nesmyslnou souhrou okolností odsouzen, a mezilidské solidarity, vyvěrající ze společné revolty proti absurditě.“

Abychom plně pochopili jedinečnost Karlova příběhu a sílu jeho ducha – který mu umožnil ve vězeňském prostředí nahrávat kvalitní, uvědomělou i emocemi nabitou hudbu a jenž mu po propuštění dodal drive a tempo, v němž jeho současná umělecká kariéra setrvává – musíme se podívat do tmy, kam mohl Karlův příběh vést. „Keď som bol dnuka, hovorili, že tam nechám kosti“,  rapuje Karlo na skladbě Sandman a předkládá posluchačům noční můru, s kterou ve své mysli musel nonstop bojovat. Podobnosti i kontrast mezi Danteho peklem a pobytem ve vězení popisuje Sabrina Alli v eseji A Reformist in Hell (2014) v části o knize Inferno: An Anatomy of American Punishment (2014): „Robert A. Ferguson porovnává Danteho peklo z Božské komedie se současnými věznicemi a dokazuje, že věznice ‚ukládají věčný trest; ten nemůže být nikdy zcela splacen, ať už odsouzení dělají nebo říkají cokoli.‘ Danteho peklo je peklem absolutní spravedlnosti, kde každý trest dokonale odpovídá hříchu, ale i Ferguson si uvědomuje, že americké věznice nepřinášejí absolutní spravedlnost, nýbrž nespravedlnost.“

Karlo svou žitou zkušenost z věznice nepopisuje⁶ takto temně a nesetkal se s démonickým prostředím, které zná mnoho vězňů ze Spojených států či jiných zemí světa, přesto se jedná o pekelné místo, které může zlomit revoltujícího muže, aneb jak píše Camus o Markýzovi de Sade: „z revolty si Sade bere jen absolutní ne. Sedmadvacet let vězení skutečně nevymodeluje intelekt naladěný ke smířlivosti. Tak dlouhé odloučení od světa plodí slohy nebo zabijáky a občas se obojí sejde v jednom člověku. Je-li duše dosti silná, aby si uprostřed galejí vytyčila morálku, jež by nebyla morálkou podřízenosti, pak to zpravidla bude morálka nadvlády. Každá etika samoty je založena na síle.“ Duše Karla silná byla a silná je, v botách mrtvého muže s vidinou Camusova Všeho (svobody) kráčí s hlavou vzpřímenou.

– Jadakiss na skladbě We Don’t Give A Fuck (1998) by DMX feat. Styles P & Jadakiss

Cesta v botách mrtvého muže je trnitá a osamělá, taková, která pročistí smečku. Teprve v jádru pekla se ukázalo, kdo je ten pravý, kdo je Karlův dawg (jak rapuje Jadakiss), a kdo už ne: „pozdravujem všetkých, čo sa ozvali, Keď ma zavreli sa ukázalo, ktorí sú praví“ (Čas sa zastavil). Karla to ovšem nepřekvapilo, již dávno prokoukl svět – temnotu, beznaděj a bolest, z které je naše říše ušita: „nádejám zaclonili nebesia ťažké oblaky bez konca kraja, Ak nás je jedenásť vieš, ako to bude na konci ostane kamarát a ja“ (Meno Na Hrobe).

V nejhlubším místě pekla, tam kde jsou všichni hříšníci umístění v ledu a Satan mává netopýřími křídly, jeho šest očí roní krev a hnis a ve třech ústech přežvykuje Jidáše, Bruta a Cassia, maloval Karlo (Gumbgu) svou nejtemnější vizi prostřednictvím fascinující skladby Meno Na Hrobe:

Karlo ještě nebyl připraven setkat se tváří tvář se svým satanem, jeho život má úděl v podobě hudby, jeho smečka je příliš silná a jeho umění příliš důležité. Podobně jako William Blake z filmu Dead Man, i Karlo z pekla utíká, jako by postava Nikoho ztvárněná hercem Garym Farmerem mluvila k němu, když ve filmu pronesla: „vezmu tě k mostu z vody. K zrcadlu. To tě zavede zpět na další úroveň světa, tam, odkud pocházel William Blake, a kam patří jeho duše.“ Karlo nachází puklinu v ledu a utíká pryč z pekla, po odsezení třetiny trestu byl propuštěn do domácího vězení.

– Zpěv XXXIV. Pekla z Božské komedie (1304) by Dante Alighieri

---

VYCHÁZÍ SLUNCE

---

Karlo opouští peklo, ale jeho cesta tu Danteho nenásleduje: „v nebi ma nechcú, na peklo som príliš dobrý“ (Aký Kraj, Taký Mrav). Nejde do Očistce ani do Ráje, jde zpět do našeho světa, který od pekla není daleko. Už nám tady chyběl, tak jsme ho zavolali zpět: „vidím svietiť veľké K na oblohe, ulica volá“ (Aký Kraj, Taký Mrav). Vrací se v botách mrtvého muže celý potříštěný krví. Ti, kdo peklo nezažili, mohou Karla vnímat jako hrozbu pro společnost: „vraj som hrozbou pre spoločnosť, vraj som zlý príklad“ (Vychádza Slnko), sám Karlo je ovšem jediný, který ví, kde je pravda.

Začínají se uzavírat cesty postav z našeho příběhu. Naposledy se vrátíme k rapperovi DMX, který se také ponořil do krvavé lázně – na coveru desky Flesh of My Flesh, Blood of My Blood (1998), jehož přebalem se inspiruje obal Karlova alba Hrozba Pre Spoločnosť (2026). Jonathan Mannion, fotograf, který za slavným coverem k desce z roku 1998 stojí, o něm prozradil⁷: „bylo to riskantní, umístit ho [rappera DMX] do kaluže krve. Každému se okamžitě vybaví násilí a hrůza, ale podle mě – proč by to nemohlo být spíše o ochraně – o tom, že je pokryt Kristovou krví? Zvolil jsem bílé pozadí, abych vyzdvihl tu jeho klidnou, modlitební stránku, která jasně vypovídá o víře a o jeho přesvědčení o sobě samém.“ Podobnou strategii zvolil i Karlo, aby přežil, pokryl se krví a vydával se za mrtvého muže. Prošel peklem a je zpět v našem světě. Nevysvobodila ho ovšem krvavá kamufláž, ale láska k rapu, aneb jak rapuje Nik Tendo na skladbě Kto?: „hudba je lék, hudba je cesta za svobodou.“ Peklo opustil a tak se rozchází s Alexanderem S. Puškinem, který chtěl „žít, aby[ch] přemýšlel a trpěl.“ Karlo otírá krev z očí, aby spatřil krásu a umění, krásy umění, „maják ktorý svieti, keď sa vraciam domov v tme“ (Ja a moje bejby).

Není náhoda, že se Albert Camus v předposlední části své knihy Člověk revoltující věnuje právě umění. Píše: „tvorba je úsilí o jednotu a odmítavý postoj ke světu. Ale odmítá svět kvůli tomu, čeho se mu nedostává, a ve jménu toho, čím někdy, zřídka je. Právě tady lze revoltu pozorovat nezávisle na dějinách, v čistém stavu, v její původní složitosti. Umění by nám tedy mělo poskytnout poslední vhled do toho, co je obsahem revolty.“ Kruh se uzavírá, ouroboros, náš příběh se rýmuje. Karlo je člověkem revoltujícím, protože zvolil svobodu i za rizika smrti a stal se svobodným, protože tvoří hudbu. „Ku šťastiu stačí rozladený klavír na loop“, rapuje na skladbě 12 Opíc a James Cole mu rozumí: „když spittuju  rýmy, tak nemyslím na bolest“ (POMALU).

Karlo kráčí v botách mrtvého muže, nikoliv vstříc peklu, ale skrze hudbu ho volá východ slunce. Ve filmu Mrtvý muž potká William Blake (Johnny Depp) postavu indiána Nikoho, která ho provází divokým západem (Danteho Peklem). Když se Nikdo dozví jméno hlavní postavy, je udiven, jelikož jednoho Williama Blakea, anglického básníka a malíře (skutečná osobnost), již poznal. Pronese: „ale já to chápu, Williame Blakeu. Byl jsi básník a malíř.“ Karlo nám sice prozradil, že básníkem není: „nie som básnik, nepíšem básne, som otec čo po tebe doma v noci zhasne“ (0 to 100), ale my si paralelu básníka a rappera vytvoříme. S Williamem Blakem Karlo sdílí stejnou zbraň, svůj jazyk. Já, Nikdo, autor článku, vzpomínám s úžasem na dobu, kdy jsem objevil slova našeho básníka (rappera): „tehdy jsem v jedné knize objevil slova, která jsi napsal ty, Williame Blakeu. Tvá slova byla silná. Promlouvala ke mně“, pronesl Nikdo ve filmu Mrtvý muž a já mu rozumím.

Boty mrtvého muže nás dovedly ke konci tohoto článku, ale Karlova cesta pokračuje. Boty nevyzuje, ale směr, kterým se vydá příště, má plně pod kontrolou. Bolest způsobená peklem pomalu odeznívá: „už ma nič nebolí, z rán zostali len jazvy“ (Vychádza Slnko), jizev, smutku a temnoty, je ovšem těžké se zbavit. Zejména v tomto světě, který má k peklu velmi blízko. Božskému světu se Karlo blíží pouze tehdy, když tvoří, aneb zakončujeme naší cestu s Camusem, který píše: „[v období dětství] je svět božský, protože nemá účel. A proto může být uchopen jen prostřednictvím umění, stejně bezúčelného.“ Karlo mu dává za pravdu a přiznává: „všetko, čo máme, je rap“ (Pokoj 7).

Albert Camus knihu Člověk revoltující uzavírá slovy: „každý z nás musí napnout luk, aby obstál ve zkoušce, aby dobyl v dějinách a navzdory dějinám to, co mu už náleží, hubenou žen ze svých polí, rychle pomíjející lásku k této zemi, ve chvíli, kdy se konečně rodí člověk, je třeba opustit dobu a její pubertální výbuchy. Luk se ohýbá, dřevo sténá. V okamžiku nejvyššího napětí pak vší silou vypálí šíp rovně vpřed, pohybem nezlomně tvrdým a svobodným.“ Karlo v okamžiku nejvyššího napětí vší silou pálí šípy rovně vpřed, pohybem nezlomně tvrdým a svobodným. Říká tvořím, tedy jsem, a já doufám, že ho boty mrtvého muže zavedou co nejdále od pekla. Není náhoda, že jeho poslední sólová skladba (k datu vydání článku), nese název Vychádza Slnko. Budu sentimentální, ale jeho cesta snad k slunci směřuje. „Prežil [som] zas jednu zimu, leto, jeseň, jar“ (Alenku), prošel předpeklím, obelstil Kerberose, utekl z pekla a všetko ďalšie – dá sa to – stojí absolútne zato.

„Prežil som zas jednu jeseň,
leto, zimu, jednu jar.
Dospievam ti túto pieseň.
Po pohrebe býva kar.
Prežil som zas kúsok času,
ošklivosť, aj čistú krásu.
Zabúdam na cestu späť.
Teraz ty ma, prosím, veď.
A všetko ďalšie – dá sa to –
stojí absolútne zato.“

– Absolútne (1998) by Jaroslav Filip

Článek vyšel také v tištěné podobě (zine) s originálními ilustracemi a výtvarným provedení od @traum.filip. Zine můžeš zakoupit na Instagramu SudetyRaport.

---

ODKAZY V TEXTU:

• [1] Red Bull. (2020). Na hudbách s Karlom (Gumbgu). Redbull.com. https://www.redbull.com/sk-sk/na-hudbach-s-karlom-gumgbu-local-hudba-music-rap-video

• [2] Tatelman, A. (2023). Mirrors, murders, and morals: A reexamination of Jim Jarmusch’s Dead Man. Offscreen, 27(8–10). https://offscreen.com/view/a-reexamination-of-jim-jarmuschs-dead-man

• [3] Lewis, J. (2022). Rebel Without a Cause (recenze). Letterboxd. https://letterboxd.com/thejoshl/film/rebel-without-a-cause/

• [4] Lewis, J. (2023). American Gigolo (recenze). Letterboxd. https://letterboxd.com/thejoshl/film/american-gigolo/

• [5] Bates, S. (2025). Seeking existential meaning in the “sea of trees:” A qualitative exploration in the depths of Japan’s Aokigahara “suicide” forest (Master’s thesis, James Madison University). JMU Scholarly Commons. https://commons.lib.jmu.edu/masters202029/306/

• [6] THE MAG. (2024). KARLO: První rozhovor na svobodě po 2,5 letech ve vězení [Video]. YouTube. https://www.youtube.com/watch?v=X46CY8pDQQA

• [7] Archambeau, A. (2025). Photographer Jonathan Mannion takes his pants off behind the scenes of the DMX “Flesh of My Flesh, Blood of My Blood” album cover photo shoot. Art of Hip Hop. https://artofhiphop.com/blogs/news/photographer-jonathan-mannion-takes-his-pants-off-behind-the-scenes-of-the-dmx-flesh-of-my-flesh-blood-of-my-blood-album-cover-photo-shoot

DALŠÍ POUŽITÉ ZDROJE:

• Alighieri, D. (2024). Božská komedie. Academia.

• Alli, S. (2014). A reformist in hell. The New Inquiry. https://thenewinquiry.com/a-reformist-in-hell/

• Caltrops Press. (2024). Hellhounds on His Trail: E L U C I D’s REVELATOR. Caltrops Press. https://caltropspress.tumblr.com/

• Camus, A. (2007). Člověk revoltující. Garamond.

• Jarmusch, J. (Režisér). (1995). Dead Man [Film]. Miramax Films.

• Kerouac, J. (2018). On the road. Penguin Books.

• Michaux, H. (2017). Ecuador. RUBATO.

• Schrader, P. (Režisér). (1980). American Gigolo [Film]. Paramount Pictures.

• Solženicyn, A. (1990). Souostroví Gulag. OK Centrum.

• Strugackij, A. N., & Strugackij, B. N. (1984). Pondělí začíná v sobotu. Lidové nakladatelství.