Veřejné pohoršení jako konečná tvůrčí síla

Je velmi pravděpodobné, že se mnozí budou pokoušet o interpretaci životní horské dráhy umělce dříve známého jako Kanye Omari West (dnes Ye). Jeho životní cestu možná předeslal už Orson Welles ve svém filmu Občan Kane (1941). A ještě o třináct let dříve k tomuto úkolu přispěl Sigmund Freud, když rozebral osobnost Fjodora Michajloviče Dostojevského.

Legendární filmový občan Kane a Ye – jakým způsobem může být jeden klíčem pro pochopení toho druhého? První analogii nastínil překvapivě už Aristoteles. Ten píše: „Zdá se, že velkomyslný jest ten, kdo se pokládá za hodna velkých věcí a skutečně jich také hoden jest.“ (Aristoteles, 1937, s. 83). Rovněž hnací síla našich dvou postav je bezmezná víra ve vlastní schopnosti korunovaná obsesí vlastním obrazem. „Jen málo soukromých životů bylo více veřejných.“ (Občan Kane, 08:50). Tato aristotelská velkomyslnost vyhnaná do extrému zaslepeností vlastní velikostí oba zbavila veškeré schopnosti naslouchání svému okolí. Charles Foster Kane „Nikdy nevěřil v nic jiného než v Charlieho Kanea. Nikdy neměl žádné jiné přesvědčení kromě Charlieho Kanea.“ (Občan Kane, 50:45). Sám hrdě hlásal: „Je jenom jedna osoba na světě, která určí, co se mnou. A to jsem já.“ (Občan Kane, 1:08:45). Ye mu svou životní filozofií dokonale sekunduje, když směrem k posluchačstvu vznáší autoritativní nárok. „Pokud by byli opravdovými fanoušky, slyšeli by písničku ‘Cant Tell Me Nothing‘ a řídili by se tím.“ (The Download, 03:56).

Ambice změnit svět oba směřovala do politiky: „Máme tu muže, který mohl být prezidentem, který byl milován stejně, jako byl nenáviděn, a o kterém se mluvilo jako o žádném jiném našeho věku.“ (Občan Kane, 13:30). Svět politiky ale ani jednoho nepřijal: „Kane, ačkoliv byl tvůrcem názorů mas, po celý život nedosáhl na veřejnou funkci.“ (Občan Kane, 09:47). Podobně se Ye neúspěšně pokusil stát prezidentem Spojených států amerických v roce 2020 (BBC, 2020).

Celý problém má i genderový a statusový rozměr. Potřeba neustále něco dokazovat, ať už sobě nebo ostatním, razantně ovlivnila vztah obou mužů ke svým ženám, které byly vehnány do role jednoho z mnoha dalších osobních projektů. Staly se zároveň prostředkem, jak světu dokázat neomezenou moc svých mužů. Charles Foster Kane se rozhodl, že ze své ženy Susan, aniž by si to ona přála, udělá slavnou operní pěvkyni. Vedle nucení k neustálým cvičením s nejlepšími učiteli pro ni dokonce nechal postavit vlastní operu. 

„Pořád se snažil něco dokazovat. To celé o Susie, operní pěvkyni. Tím se snažil něco dokázat. Svět ho zklamal, a tak si postavil svůj vlastní, absolutní monarchii. Bylo to něco většího než opera.“ (Občan Kane, 1:23:15).

Rovněž Ye vlastním mediálním úsilím a vizuální stylizací změnil reputaci a život své (už bývalé) ženy Kim Kardashian, která byla před jejich manželstvím nechvalně známá především svým domácím erotickým videem. Ye tak pomohl Kim Kardashian, aby se zařadila mezi nejvlivnější celebrity v kruzích showbyznysu a módy. Že se jednalo spíše o Yeho dílo, dokládá fakt, že analogický pokus o proslavení skrze okázalou stylizaci (již daleko méně úspěšný) byl patrný i s jeho následující ženou Biancou Censori. Oba vlivní muži využili vlastní manželky jako nástroj, odznak vlastní moci.

Charles Foster Kane i Ye jsou v mnoha ohledech ukázkovými protagonisty antické tragédie, jak ji vymezil Aristoteles. „Tragédie zobrazuje člověka, který nevyniká ctností ani spravedlností, ale není vyloženě špatný, upadá do neštěstí pro své vážné pochybení, a patří k lidem žijícím ve velké slávě a štěstí.“ (Aristoteles, 1996, str. 81). Jejich velkomyslnost si ale vyžádala daň v podobě dětinské tvrdohlavosti, před kterou Charlese Fostera Kanea varoval jeho politický protikandidát Jim W. Gettys.

„Děláte ze sebe ještě většího blázna, než jsem si myslel. Pokud by to byl kdokoli jiný, pak bych řekl, že to, co se stane, vám bude ponaučením. Jenže vy budete potřebovat více než jednu lekci. A vy dostanete více než jednu lekci.“ (Občan Kane, 1:09:03).

Od tvrdohlavosti je to už jen krok k sebedestrukci. A představa života jako sebedestrukce nás posune k paralele s Dostojevským, kterého v tomto ohledu prozkoumává Sigmund Freud.

„Pocit viny si vytvořil, tak jako tomu u neurotiků nezřídka bývá, hmatatelné zastoupení v podobě zadluženosti… Nikdy nepřestal, dokud všechno neprohrál. Hra mu byla také cestou k sebepotrestání… Jestliže přivedl sebe a ženu prohrami do nejkrajnější bídy, čerpal z toho další patologické uspokojení… A mladá žena si na tento cyklus zvykla, protože postřehla, že to, od čeho se jedině ve skutečnosti dala očekávat záchrana, jeho literární tvorba, se nikdy nedařilo lépe, než když všechno ztratili a když zastavili poslední majetek.“ (Freud, 1990, s.163-164).

Pro Dostojevského to byl hazard, kvůli kterému musel o vše přijít, aby usedl ke stolu a začal psát svá nejlepší díla. V tomto světle navrhuji vnímat Yeho minulost plnou kontroverzí a skandálů jako zdroj energie, síly a viny, která byla následně sublimována do velkých hudebních, módních a dalších uměleckých počinů. Zatímco Dostojevskij mohl prohrát všechny peníze své rodiny, mohl prohrát všechny půjčené peníze, jednou musela nutně nastat chvíle, kdy už by nezbyl nikdo, kdo by mu byl ochotný půjčit znovu, a tedy žádné peníze, které by mohl prohrát.

Obdobně, pokud Ye čerpal sílu (a vinu) pro tvorbu ze vzbuzovaného pohoršení veřejnosti, každá další kontroverze, aby nějaké pohoršení ještě vzbudila, musela a dále musí být skandálnější. Nemá smysl řešit a zviditelňovat, co dělá dnes, protože to, co přijde dál, bude nejspíš horší. Ye se ocitl v bludném kruhu, ze kterého není cesty zpět. Nový skandál musí být cokoli, hlavně ale musí být skandálnější než ten předchozí.

Další celoživotní zdroj přísunu viny, kterým se Freud zabýval u Dostojevského, bychom mohli najít v Yeho skladbě “Cousins“, v níž sdílí, že během dospívání měl pravidelný sexuální styk se svým bratrancem. Tato skladba by oprávněně mohla vrhat zcela odlišné světlo na všechna Yeho životní rozhodnutí.

Freud píše:

„Silně bisexuální konstituce stává se tak jednou z podmínek nebo z posilujících momentů neurózy. U Dostojevského se projevuje v existenciálně přijatelné formě (latentní homosexualita) ve významu mužských přátelství pro jeho život a v jeho neobvykle něžném chování vůči milostným sokům a v jeho znamenitém pochopení pro situace vysvětlitelné jen vytěsněnou homosexualitou, jak ukazují mnohé případy z jeho novel.“ (Freud, 1990, s. 158)

Skladba “Cousins“ na druhou stranu také může dost dobře být jen dalším extrémnějším pokusem o vzbuzení zájmu, pozdvižení a kontroverze. Svým článkem jsem chtěl ukázat, jak neudržitelná je cesta generování pohoršení a viny jakožto kreativní tvůrčí síly, protože jednou musí tvůrce nutně přivést na místo, ze kterého ho žádné umělecké dílo už nevyvede.

Ye v tomto kontextu „Propásl příležitost stát se učitelem a osvoboditelem lidstva, přidružil se k žalářníkům.“ (Freud, 1990, s. 152) a „Byl to muž, který získal vše, co chtěl a pak to ztratil.“ (Občan Kane, 1:54:00)

Článek původně vyšel v časopise MOST, studentském univerzitním časopise Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Časopis si můžeš přečíst zde.

---

 Zdroje:

• ARISTOTELÉS. Etika Nikomachova. Laichterova filosofická knihovna. Praha: Laichter, 1937.

• ARISTOTELÉS. Poetika. Antická knihovna. Praha: Svoboda, 1996.

• BBC, Kanye West election: How many votes did he get? In: bbc.com [online]. 05.11.2020 [cit. 2025-05-27].

• FREUD, Sigmund. O člověku a kultuře. Eseje. Praha: Odeon, 1990.

• Občan Kane [film]. Režie Orson Welles. USA, 1941.

• THE DOWNLOAD: JUSTIN LABOY+YE. In: Youtube [online]. 5.2.2025 [cit. 2025-05-27].

• Ilustrace: Marttina