Kendrick Lamar vs. Drake. I přesto, že rapový žánr v loňském roce nabídl spoustu pamětihodných momentů, těžko bychom hledali výraznější událost, než beef mezi dvěma největšími rappery současnosti, Drakem a Kendrickem Lamarem. Rapový beef lze definovat jako spor mezi rappery, kteří vytvářejí písně, jejichž hlavním účelem je vzájemné slovní napadání. Tento spor byl bedlivě sledován celou hudební scénou a stál při zrodu nejvýraznějších rapových skladeb loňského roku. Můžeme ho číst na mnoha úrovních, v jeho jádru ovšem najdeme silný příběh o vykořisťování a kolonializmu, válku o samotnou duši rapové kultury, která by nás měla přimět k úvahám o tom, jak diskutovat o rapu.
NOT LIKE US (Kapitola první)
Cílem článku není celý beef rekapitulovat, přesto si pro kontext neodpustíme krátké shrnutí. Kendrick Lamar a Drake k sobě chovají antipatie již řadu let a dokonce se na několika skladbách v minulosti popichovali. Ta pravá rapová bitva ovšem začala v březnu roku 2024, kdy světoznámí rapoví umělci Future & Metro Boomin vydali společné album We Don’t Trust You, na kterém se hostující Kendrick Lamar opřel do Drakea, když prohlásil, že v rapu neexistuje žádná „velká trojka“ (takto rapper J.Cole na skladbě First Person Shooter nazval sebe, Drakea a Kendricka Lamara), ale pouze „velký Kendrick“. Jedná o běžné rapové popíchnutí, přesto započalo bezprecedentní rapový beef. Drake na toto popíchnutí odpověděl celkem razantní a útočnou skladbou Push Ups, na které útočí na Kendricka ze všech možných úhlů. Tyto útoky se ovšem stále nesly v chvástajícím duchu a Drake se oháněl především úspěchem, penězi a vlivem na rapovou scénu. V tu chvíli nemohl doufat, že zažehne opravdu agresivní bitvu, která ho v očích milionů posluchačů zdiskredituje a Kendrickovi vyslouží místo headlinera letošní Super Bowl LIX halftime show, jednoho z nejsledovanějších přímých televizních přenosů na světě.
Následovaly skladby Taylor Made Freestyle (Drake), euphoria (Kendrick Lamar), 6:16 in LA (Kendrick Lamar), FAMILY MATTERS (Drake), meet the grahams (Kendrick Lamar), Not Like Us (Kendrick Lamar) a The Heart Part 6 (Drake) ve kterých na sebe oba umělci vytahují spousty osobních informací (u velké části z nich nelze ověřit jejich pravdivost), přejí si navzájem smrt či využívají mezilidské vztahy svého protivníka, aby reflektovali jeho slabosti. Problematiku těchto skladeb skvěle popsala Tayo Bero ve svém článku Drake and Kendrick Lamar don’t get that women’s pain isn’t a punchline, ve kterém upozorňuje na zneužití žen – potenciálních obětí sexuálního násilí či domácího zneužívání – jako nástroj v jejich sporu.
My se ovšem pozastavíme u skladby Not Like Us, která je klíčem k příběhu o vykořisťování a Drakea diskredituje jako muže, jež vykořisťuje rapovou kulturu. „No, you not a colleague, you a fuckin‘ colonizer (přeloženo: Ne, nejsi můj kolega, jsi zkurv*nej kolonizátor)“ rapuje Kendrick Lamar ve třetí sloce skladby Not Like Us. Drakea připodobňuje ke kolonizátorům, kteří kdysi dávno za pomocí otroků stavěli železnice v Atlantě. Drake tuto dynamiku dle Kendricka napodobuje, když spolupracuje s rappery z Atlanty, jako je Future, Lil Baby či Quavo, aby si upevnil svůj status na scéně. Zatímco Kendrick Lamar po celou svou kariéru upozorňuje na systémové sociálně-kulturní problémy, které svazují afroamerické obyvatelstvo Spojených států, Drake dotáhl k dokonalosti svůj recept na hity. Jak píší HHGA ve svém článku Drake: The Pop Star Who Hijacked Hip Hop, Drakeův úspěch nevypovídá ani tak o jeho talentu, jako spíše o stavu odvětví. Jeho hudba je šitá na míru playlistům, navržená tak, aby se dala konzumovat po kouskách a zapomenout, jakmile přijde další trend. Drake dělá pop v hiphopových šatech.
DUŠE RAPU (Kapitola druhá)
Což by na první pohled nemuselo být problematické, sami jsme fanoušci některých Drakeovo skladeb, v rapu je ovšem přístup ke kultuře tohoto žánru naprosto zásadní. Srdcem žánru je proces autentického budování komunity, aktivní podpory optimálního blahobytu a ochrana kultury. Lidé participující na rapové kultuře se symbolicky zavazují nejen k antirasismu, ale i odbourávání nadřazenosti bílé rasy či řešení systémových nerovností.
Kendrick Lamar je ve videoklipu ke skladbě Not Like Us obklopen svou komunitou ve městě Compton, zatímco Drake žaluje svou nahrávací společnost Universal Music Group za pomluvu a obtěžování, protože o něm pomohla šířit „falešný a zlovolný“ příběh, když propagovala a vydala Lamarovu skladbu Not Like Us. Uchyluje se tak praktikám vykořisťovatelů a hledá škvíry v hudebním průmyslu, který častokrát zneužívá utrpení afroamerických komunit, jež je otisknuto v rapové hudbě. Hledá pomoc v systému, který způsobuje bolest a traumata lidem jako Kendrick. Tento kontrast je perfektní symbolikou zdůrazňující rozdíl mezi oběma umělci. Kendrick Lamar poté, co z beefu vyšel jako vítěz, vydal úspěšné album GNX, které na diskuzi ohledně rapové kultury staví. Například na úvodní skladbě wacced out murals zdůrazňuje svou minulost v ghettech města Compton.
„Where you from? Not where I’m from, we all indigenous, Against all odds, I squabbled up for them dividends,“
V tomto úseku dává do popředí svou pozici „původního obyvatele“ rapové kultury, ke které nepřišel zvenčí za vidinou peněz a slávy, ale která vyplývá z jeho životních zkušeností. Bitvu o duši rapu nikdy nemohl vyhrát někdo, kdo se ve svém díle společenským tématům nevěnuje. Jak zdůrazňuje J. C. Hall ve svém článku The Right to Rap: How Hip Hop Helps Students Heal from Trauma, tváří v tvář systémovému zanedbávání městských čtvrtí s nízkými příjmy je rap mnohem víc než jen zábava: je to kontrakulturní převrat, který ztělesňuje životy spojené s komunitními akcemi a sociálními změnami. Rap představuje houževnatost, odpor a vykoupení pro ty, kteří žijí na okraji společnosti a dodnes je chápán jako umělecká forma pro slabší a nástroj odporu.
Tato úvaha popisující esenci rapu nás vede k druhé části článku, kterou bychom rádi věnovali samotné diskuzi o rapu, neboli pomyslné bitvě o srdce žánru. Jelikož rap vychází ze zanedbaných městských čtvrtí, je neodmyslitelně spojen s problematikou drog a násilí. Vymanění se z těchto problémů je neuvěřitelně komplikované jednak kvůli rasismu, jenž je zakořeněný v americké společnosti, jednak kvůli setrvačnosti systému, kde se jakákoliv snaha o razantní změnu jeví jako boj s větrnými mlýny. Tento svět je dokonale reflektován seriálem The Wire bývalého policejního reportéra Davida Simona, který s chirurgickou přesností mapuje všechny myslitelné vrstvy života v afroamerických ghettech. I snaha učitele základní školy o empatickou výuku se může potkat s mnoha překážkami a vést ke zdrcujícím koncům. Seriál The Wire je pro rapovou kulturu pravděpodobně nejzásadnější audiovizuální dílo a je citován na stovkách rapových skladbách.
Porozumění těmto sociálním problémům a hloubce systematického rasismu je naprosto zásadní pro zdravou a kvalitní diskuzi o rapu. Naprosté nepochopení rapové kultury projevil například moderátor FOX News Geraldo Rivera, který v roce 2015 prohlásil, že „hip-hop v posledních letech způsobil mladým Afroameričanům větší škody než rasismus.“ Kendrick záznam jeho komentáře použil svých skladbách BLOOD a DNA z alba DAMN.
LOST MY DOG (Kapitola třetí)
Pokud chceme, aby témata násilí a drog z rapu vymizela, musíme se snažit změnit systém, jenž tyto problémy generuje. Jako jedna z možných cest se nabízí právě kvalitní a empatická diskuze o nejposlouchanějším žánru současnosti. Zajímavým vhledem do společenských problémů spojených států je vztah různých generací rapperů k odlišným drogám. Zatímco v 90. letech minulého století byl v textech umělců nejčastěji zastoupen kokain a crack, dnes bychom u nové generace tzv. postverbálních rapperů jako je Future či Young Thug mohli hledat lean. Lean je směs sirupu proti kašli, lehké limonády, jako je Sprite, a tvrdých bonbonů, jako jsou Jolly Ranchers, přidaných pro chuť. Směs se podává s ledem ve dvojici bílých polystyrenových kelímků, které se samy staly vizuální reprezentací této drogy. Při popíjení nápoje v průběhu večera může uživatel dosáhnout euforického, bezvládného opojení díky kombinaci velkých dávek opioidu kodeinu a antihistaminika prometazinu. Proměna drog zastoupených v rapové kultuře zrcadlí vývoj drogových krizí ve Spojených státech. Zatímco cracková epidemie dosáhla svého vrcholu na přelomu 80. a 90. let minulého století (tudíž v době hip-hopové golden age), ta opioidová probíhá právě dnes. Ano, každý umělec by měl ke svému vlivu přistupovat zodpovědně a glorifikace drog je rozhodně problematická. Při diskuzi o rapu je ovšem třeba rozlišovat příčiny a následky a ty umělce, kteří se do problematického prostředí narodili, nebo pouze přejali jeho tropy za vidinou slávy a peněz.
Při diskuzi o rapu neexistuje žádná zlatá střední cesta. Buď jsme na straně vykořisťovatelů kultury, nebo na straně rapu. V době, kdy hudební průmysl nahrává lidem jako je sedmnáctiletý Nettspend, který všechny rapové tropy přejímá za své a zneužívá tak kultury, jež zcela očividně nekoresponduje s jeho životními zkušenostmi, je nutné přijmout, že pokud tyto zkušenosti nesdílíme a nepocházíme ze stejného sociálně-kulturního prostředí, nejedná se o naši kulturu. Při psaní o americkém rapu na web SudetyRaport se jakožto muži bílé barvy pleti žijící v Evropě neustále snažíme myslet na to, že se nejedná o naši kulturu a jak připomíná i náš oblíbený rapový esejista Professor Skye: „Nejsem v pozici, která by umožňovala správnou kontextualizaci.“ Tato myšlenka může znít banálně, ale jedná se o zásadní sebereflexi, díky které ke každému rapovému dílu přistupujeme se snahou o pochopení. Podobný respekt ke kultuře je zásadní i pro rappery bílé barvy pleti, kteří si chtějí vybudovat respekt a uznání těch nejlepších v tomto žánru. Cesty jsou dvě, buď budou výjimečně dobří, nebo budou kultuře vracet více, než si z ní berou. Příkladem umělce, který spadá do obou kategorií, je rapper a producent The Alchemist, jenž si vysloužil respekt těch nejlepších umělců v oboru a dostal přezdívku oblíbeného rapového strejdy.
DNES SE CÍTÍM SVOBODNÝ (Kapitola čtvrtá)
Dalším zásadním momentem minulého roku spojeným s hledáním duše žánru, pro mě (poznámka autora: zde volím psaní z první osoby, jelikož se jedná o niterní prožitek) byly dvě situace, které se odehrály na pražském koncertě Moor Mother & billyho woodse v rámci festivalu Prague Sounds. Nejenže šlo o bezpochyby nejlepší koncert, který jsem kdy zažil, ale až prožití vystoupení někoho jako je billy woods ve mně vyvolalo přímý kontakt se samotnou podstatou rapové kultury. billy woods, možná nejlepší žijící rapper, se ve svém díle věnuje palčivým sociálně-kulturním problémům, koloniální historii, afroamerické identitě i mnoha dalším komplexním tématům s naprosto bezprecedentní sofistikovaností. Vidět ho na vlastní oči prožívat své skladby byl vskutku formující zážitek. V jeden moment koncertu se billy netrefil do beatu, tj. nebyl spokojený s tím, jak začal další skladbu. S klidem se vrátil k počítači (vystupoval sám, neměl DJe) a beat skladby přetočil na začátek. V tu chvíli pronesl: „Omlouvám se, dáme si to ještě znova. Je to ale moje kultura, takže si mohu dělat co chci.“
Pár desítek minut později následoval podobně silný moment, když billy zjistil, že umělkyně Moor Mother, která měla vystoupit po něm, má zpoždění. Prozradil tak davu, že zahraje ještě dvě další skladby. Okamžitě po tomto oznámení na něj muž v předních řadách začal vyřvávat názvy písní, které by si přál slyšet. billy woods odpověděl: „Děkuji za tipy, ale dneska se cítím svobodný, takže zahraji, co budu chtít.“ Odpověděl vlídně, přesto jsem v jeho slovech slyšel nevídanou sílu, která v sobě nesla bolest všech jeho předků, jež byli po staletí zneužíváni a zabíjeni. billy woods svým vystoupením a slovy potvrdil, že rap je jeho kultura a my jsme pouze hosté, kteří se mohou při nejlepším podílet na tom, aby dále vzkvétala.
SOUNDTRACK TO A COUP D’ETAT (Kapitola pátá)
Loňský rok se nesl ve znamení ještě jedné zásadní události. Bohužel tragické. 12. října zemřel Kaseem Ryan, producent a rapper vystupující pod pseudonymem Ka. Dle mého názoru nejlepší rapper všech dob, byl výjimečný naprosto v každém ohledu, to je ovšem podnět na nějaký jiný článek. Já bych se rád zastavil u jeho posledního alba, které loni před svou smrtí stihl vydat, The Thief Next To Jesus. Těžko bys hledal podnětnější rapové album, množství témat a nuancí, které do něj Ka vtisknul, jistě bude objektem mnohých analýz. Pro tento článek je ovšem nejzásadnější skladba první, Bread, Wine, Body, Blood. Tato skladba je hlubokou reflexí sociálních a kulturních problémů v afroamerické komunitě, a ostrou kritikou negativních vlivů současného mainstreamového rapu. Ka se zaměřuje na témata, která udržují komunitu v destruktivních vzorcích, místo aby ji povznášela.
V první sloce kritizuje materialismus, který je v rapu často glorifikován. Texty mainstreamových rapperů dle něj udržují mladé lidi v nevědomosti a pasivitě, čímž podporují cyklus chudoby a závislosti. V druhé sloce se zaměřuje na objektivizaci žen v rapové hudbě. Ačkoli podporuje sexuální svobodu a vyjádření, ostře kritizuje kulturu, která propaguje redukuje hodnotu žen pouze na jejich tělo. Dalším silným tématem skladby je násilí, které je v rapu často glorifikováno. Ka kritizuje, že místo podpory bratrství a jednoty texty často propagují násilí mezi členy vlastní komunity. Upozorňuje také na historické a systémové problémy, jako je role FBI a Ku-Klux-Klanu v potlačování afroamerických vůdců, a klade otázku, proč komunita nejedná efektivněji proti těm, kteří jí škodí. Refrén skladby „It’s a shared struggle that we all go through / Don’t be the weapon they use to harm you (přeloženo: „Je to společný boj, kterým všichni procházíme / Nebuď zbraní, kterou používají, aby ti ublížili.“) zdůrazňuje sdílený boj, kterému čelí nejen afroamerická komunita, ale lidé obecně. Ka varuje, aby se lidé sami nestávali nástroji, které jsou zneužívány k vlastnímu poškození.
NIKDY JSI NEVIDĚL TAKOVÉ ODHODLÁNÍ (Závěr)
A právě toto poslání vede zpátky k nám, k lidem, kteří rap konzumují a diskutují o něm. Nemůžeme chtít po rapperech, aby nepopisovali problémy, kterým ve svých životech čelí. Aby nerapovali o násilí, které zažili, o drogách, či bolesti. Musíme ovšem rozlišovat mezi členy komunity a kolonizátory, a chránit žánr před parazitujícím systémem ve kterém operuje. Pointou článku rozhodně není to, že Drake je vykořisťovatelem žánru a pokud mu fandíme, tak mezi ně také patříme. Přesto je způsob, kterým Kendrick Lamar ve skladbě Not Like Us na Drakea zaútočil podnětný a dostal do popředí otázky a témata, která jsou pro rap naprosto zásadní. Přemýšlet a diskutovat o jeho podstatě je mechanismus udržující zdraví a sílu žánru, jenž poskytuje sílu lidem, kteří ji nejvíce potřebují. Proto je třeba ho nezneužívat, nevykořisťovat a přistupovat k němu s co největších pochopením. Odhodlání s jakým tvoří afroameričtí tvůrci, které jsou duší tohoto žánru, je něco, co je třeba obdivovat. Aneb jak říká Ka na skladbě Such Devotion: „To succeed, you’ve never seen such devotion (přeloženo: Pro touhu uspět, nikdy jsi neviděl takové odhodlání)“.
K článku je připojen playlist, který zážitek z něj doplňuje a diskutovaná témata rozšiřuje. Jednotlivé skladby jsou pečlivě seřazeny, takže neposlouchej na shuffle.
